Řehtačka velká

Nové

Řehtačka velká, pro naše skorovelké děti.. U nás na vsi ji má o velikonocích každé dítě. A tak jsme udělaly vyjímku a daly ji do keramiky.Vždyť co je symbolem velikonoc hned po beránkovy a pomlázce? U nás na chodsku to je řehtačka. Když zvony odletěly do Říma, co jsme se s nima nachodili a nařechtali......jo, tak trochu nostalgie.Třeba je ještě uslyšíme.

Více informací

80Kč

Více informací

Obyčej „Honění Jidáše“ jindy nazývaný „chodit zarachtat“, „drnkačka“ či „řehtačka“ je spojen s obchůzkou chlapců, kteří s řehtačkami, jejichž hlomoz nahrazuje zvonění zvonů, které „odletěly do Říma“ chodí na zelený čtvrtek (v poledne a večer), na velký pátek (ráno – okolo půl sedmé, v poledne a večer – klekání) a na bílou sobotu ráno. Děti projdou vsí a mají s sebou řehtačky nebo dřevěné klapačky.  Po cestě přerušovaně rachtají. O bílé sobotě ráno, kdy jdou naposledy, (někde i v pátek večer) jdou od domu k domu, všude zazvoní a společně přednesou tuto říkanku:

„I ty nevěrný Jidáši, cos to učinil, že jsi svého Mistra Židům prozradil. Za to budeš míti v pekle hořeti, s Luciferem, ďáblem, tam přebývati. Na zelený čtvrtek v zahradě jali, na Velký pátek ukřižovali. Na Bílou sobotu s kříže ho vzali, do hrobu dali, ty kluci Židi. Jako psi černí kopali jámu, Ježíši pánu.

Na závěr této říkanky všichni zarachtají řehtačkami a od hospodyně dostanou do kasičky, kterou si nesou, mince. V některých východočeských venkovských kostelech bylo zvykem, že jeden z chlapců, jakmile kněz začal mši, vyběhl ven a utíkal pryč. Ostatní děti s klapačkami a řehtačkami za ním. Dbalo se, aby honěný chlapec, představující Jidáše, byl zrzavý. Při pronásledování chlapci volali: „Jidáše honíme, klekání zvoníme, při tom se modlíme…“

Původ řehtačky a její původní význam sahá až do pohanských dob, kdy s nimi staří  Slované podnikali rituální magické obchůzky, jež měly ochránit obec a úrodu.

Muzeum Turnov

15 dalších produktů ve stejné kategorii: