Sleva! Řehtačka střední Zobrazit větší

Řehtačka střední

Nové

Řehtačka střední. U nás na vsi ji má o velikonocích každé dítě. A tak jsme udělaly vyjímku a daly ji do keramiky.Vždyť co je symbolem velikonoc hned po beránkovy a pomlázce? U nás na chodsku to je řehtačka. Když zvony odletěly do Říma, co jsme se s nima nachodili a nařechtali......jo, tak trochu nostalgie. Třeba ji ještě uslyšíme

Více informací

76Kč

-20%

95Kč

Více informací

VZPOMÍNKA NA VELIKONOČNÍ TÝDEN NA ŠUMAVĚ....
Je to podivně teskná něžná vzpomínka, když jen zaslechnu ta dvě slova: je v nich kus domova a dětství; kus čehosi milého a nejvýš svátečního se mi vrací při jejich vyslovení.
Už sama roční doba, na níž Velikonoce připadají, vyvolává ten pocit. Z polí, která obklopují mou rodnou obec, už sice sešel sníh, ležela však dosud černá a vlhká na slunci a ačkoli vzduch byl už vlahý a obloha modrá, stály stromy dosud s holými černými korunami bez listí. Louky se potichu zazelenaly a na potoce i při pramíncích lučních stružek se objevily temně zelené lemy listů s pupeny či dokonce už i květy blatouchů, jimž se tam u nás doma krásně říkávalo "velikonoční kvítí". Jarní touha všeho živého, zvláště překypující právě v dětských srdcích, propukla v ten čas jasným plamenem.
A tu nadešel onen pašijový týden, plný nábožného povznesení a citu a zázračnou silou očaroval mladé srdce jednou provždy.
Už o Květné neděli se náš kostel zaplnil celým lesem větví kočiček a jehněd. Venkované z okolních vsí přinesli ten les do kostela - snad každý muž měl v rukou palmovou ratolest, jejíž štíhlý dřík byl zdobně vyřezán ze suchého smrkového dřeva. Na vrcholu dříku se teprve čepýřil hustý palmový vějíř, rozuměj z větví kočiček promísených temnou zelení jedlového jehličí. Jedlové snítky vydávaly těžkou slavnostní vůni, zejména když se s ní ještě mísily něžně modravé prameny dýmu kostelního kadidla a když se nad vrcholky ratolestí do vysoka vznesly majestátně klidné tóny varhan.
Pak přišlo pondělí a s ním přípravy na smutek slavných pašijových dnů. Oltáře byly odshora dolů zahaleny černým suknem, místo povívajících cechovních korouhví tu teď stály jen jejich holé žerdě. Horlivý tlukot kladiv a zvuky pil se odpoledne ozývaly z kostela, jak v něm pomalu rostlo dřevěné lešení. Na Zelený čtvrtek umlkl naopak i jakýkoli zvuk zvonu, ba i údery věžních hodin ustaly a v mém dětském srdci se rozhostil pocit nejhlubší úzkosti.
Následujícího dne už v mihotavém světle lamp stál v záblescích temné červeně, zeleně a modři černý zející hrob a před ním zbožný zástup na kolenou v hlubokém bezhlesém tichu; v hlubokém bezhlesém tichu klečeli tu i dva chrámoví sluhové jako stráž Božího hrobu. Pak se smutek jakoby pomalu vytrácel. Prvou předzvěstí byl už v sobotu odpoledne navrátivší se zvuk zvonů. Jejich hlas oblažoval a sliboval radost ještě mnohem větší. Večer byla slavnost vzkříšení. Kostel se rozzářil stovkami svící v téměř slunečním jasu. Vznešeně zněla hudba, lidé byli svátečně ustrojeni, aby oslavili událost, která je tím největším zázrakem, jehož je naše víra schopna: vzkříšení a přemožení smrti. Radost plynoucí z této události je tak veliká, že se u nás vypráví zbožná pověst, podle níž slunce na Velikonoční neděli nevychází jako obvykle, ale třikrát si prý k tomu radostí poskočí. Pokaždé jsem chtěl ten div spatřit vlastníma očima a pokaždé jsem to nedělní jitro zaspal. Následujícího dne už o velké mši zářily všechny oltáře, cechovní korouhve a poutní praporce z těžkého hedvábí už opět visely pod klenbou kostela, k níž stoupala posvátná vůně kadidla, zvuky hudby a slavnostního mešního zpěvu.
Pln radosti jsem vyšel z chrámu, že se žal v jásot obrátil, smutek v srdci však z toho, že krásný týden minul následován dlouhou řadou nekonečných všedních dnů.
Cokoli jsem od té doby prožil, zůstal pro mne velikonoční týden tím nejsvětějším svátkem ze všech, které znám.
Zdroj Stifter Adalbert, autor překladů a českých textů Jan Mareš, Jihočeská vědecká knihovna v Českých Budějovicích


Zákazníci, kteří si koupili tento produkt, koupili také:

19 dalších produktů ve stejné kategorii: